Čtenářská gramotnost a projektové vyučování

Koncept otevřeného učení vznikl v 70. letech 20. století a v současnosti je běžnou součástí výuky na zahraničních školách. Některé jeho prvky se postupně prosazují i v Čechách. Zatím jich ale bohužel není příliš mnoho. Označení „otevřené“ by se dalo nahradit slovy „svobodné“ nebo „volné“. Má však pevný řád a pravidla.

Otevřené učení dává mnohem větší prostor dětem, než může nabídnout tradiční výuka (v terminologii otevřeného učení nazývaná „řízená výuka“). Otevřené učení vede žáky k samostatnosti a zodpovědnosti za vlastní učení. Respektuje demokratické principy ve vzdělávání, především svobodu volby a žákovu individualitu.

Učitel vyučování striktně neřídí, ale nabízí dětem několik různých aktivit. Žáci si mohou svobodně vybrat, kterým z nabízených činností se budou věnovat, v jakém pořadí budou činnosti vykonávat a kdy se na danou činnost zaměří.

Některé úlohy jsou označeny jako povinné, další jako volitelné. Žák musí splnit všechny povinné úkoly. Z volitelných si vybírá podle pokynů učitele. Například musí splnit dvě z pěti nabídnutých volitelných úloh.

Na splnění stanovených aktivit dostanou žáci optimální množství času. Rychlejší žáci mohou stihnout činností více, nebo sami rozhodnou, co budou dělat v čase, který jim zbyl.

Žáci, kteří neodhadli dobře vlastní schopnosti, mohou přejít od náročných úloh k jednodušším. Když si žák neví s úkolem rady, může požádat o pomoc spolužáka, který již daný úkol úspěšně zvládl.

Hlavní časovou jednotkou otevřeného učení je týden. Součástí rozvrhu jsou kromě tradičních předmětů s řízeným vyučováním právě hodiny volné práce s otevřeným učením. Jejich náplň určuje týdenní plán, který žáci dostávají v pondělí. Týdenní plán obsahuje úkoly, které žáci musí splnit do pátku během hodin volné práce.

Dva příklady týdenních plánů

Cesta od řízeného vyučování k otevřenému (svobodnému, volnému) učení

Bernd Badegruber nabízí ve své publikaci Otevřené učení ve 28 krocích postup, jak pozvolna dojít od tradiční řízené výuky k principům otevřeného učení, a to již od druhé třídy základní školy.

Začíná se tréninkem redukce hlasitosti, společné práce v kruhu a samostatné práce s psanými pokyny. Žáci si zkoušejí vybírat pořadí, ve kterém budou plnit zadané úkoly, a rozhodují i o místě, kde se budou učit. Velký důraz klade autor na volné čtení a didaktické hry a pomůcky. Žáci postupně přecházejí od řízené práce ve dvojicích k volné práci. Stejný pozvolný přechod od řízené k volné spolupráci platí i pro kooperativní činnosti ve skupinách.

Badegruber nabízí alternativu i k frontální výuce. Nazývá ji otevřené frontální vyučování. Učitel žákům prezentuje novou látku, jak bývá obvyklé při tradiční podobě výkladu. Žáci, kteří dané učivo již znají, mohou přestat s poslechem výkladu a začínají se zabývat jinými činnostmi, například volným čtením nebo vyplňováním pracovních listů. Nesmějí ale učitelův výklad narušovat dotazy k odlišným tématům, kterými se rozhodli zabývat, nebo hlučnou skupinovou prací. Postupně se čím dál více žáků věnuje svým individuálním zaměstnáním, takže učitel nakonec pracuje jen s malou skupinkou dětí, kterým může svůj výklad dobře přizpůsobit a věnovat se jim, dokud novou látku nepochopí.

Badegruber přebírá do otevřeného učení řadu metod z freinetovské pedagogiky, například školní poštu, nástěnné noviny, meziškolní korespondenci, školní tiskárnu, školní časopis, vedení třídních deníků nebo psaní volných textů.

Za velmi důležité považuje autor zapojení rodičů do života školy. Zásadní je též nové uspořádání třídy jako učební místnosti.

Poslední etapou při přechodu k otevřenému učení je zavedení týdenního plánu. Žáci se postupně učí vybírat pořadí aktivit nabízených v týdenním plánu. Také rozhodují, kterou aktivitu budou dělat sami a kterou s někým jiným (ve dvojici či skupině). Mohou si samozřejmě vybírat, s kým budou spolupracovat. Žáci rozhodují i o tom, kdy přeruší svou práci a udělají si přestávku a na jak dlouho. Nakonec si žáci týdenní plán sami sestavují.

Otevřené učení není jediným způsobem výuky. V rozvrhu nadále figurují i řízené hodiny. Zpočátku převládají hodiny řízené, ale jejich množství je záměrně redukováno až na nezbytné minimum. To se týká i přestávek. Po úspěšném zavedení otevřeného učení zbude pouze svačinová přestávka, kterou si ovšem mohou žáci svobodně prodloužit až o 15 minut. Ostatní přestávky si určují sami žáci individuálně podle své potřeby.

Myšlenková mapa koncepce otevřeného učení:

Zdroje:

• Badegruber, Bernd: Otevřené učení ve 28 krocích, přel. Pavel Kouba, Portál, Praha 1997
• Caiatová, M. a kol.: Volná hra, Zkušenosti a náměty, Portál, Praha 1995
• Otevřené vyučování: http://www.otevrene-vyucovani.cz
• Badegruber, Bernd: Otevřené učení, Portál, Praha 1994
• Václavík, V. a kol.: Otevřené vyučování na příkladu vzdělávacího programu pro 3. ročník ZŠ, Agentura STROM, Praha 1997
• Václavík, V.: Cesta ke svobodné škole, LÍP, Hradec Králové 1997

Další díly seriálu:

• Inovativní pedagogické programy – 2. díl – Integrovaná tematická výuka: http://www.ctenarska-gramotnost.cz/projektove-vyucovani/pv-zahranici/inovativni-programy-2
• Inovativní pedagogické programy – 4. díl – Čtením a psaním ke kritickému myšlení: http://www.ctenarska-gramotnost.cz/projektove-vyucovani/pv-zahranici/inovativni-programy-4

Hodnocení článku

(1 hlasů, průměr: 5,00 z 5)

 Ukládám ...