Čtenářská gramotnost a projektové vyučování

Chcete-li v hodinách českého jazyka, literatury nebo dějepisu žákům nabídnout něco navíc, přečtěte si knížku Dějiny čtení. Zjistíte, že dějiny čtení jsou skutečně fascinující a že se v každé historické epoše dělo v této oblasti něco mimořádného.

Argentinský literární, výtvarný a filmový kritik, editor a překladatel Alberto Manguel vytvořil čtyřistastránkové dílo, ve kterém snoubí osobní zaujetí čtením s historickými fakty. Zajímavé je, že Manguel nevyhledává jen příklady významných historických postav, ale naopak zařazuje i dnes již neznámé osobnosti. Zároveň se neomezuje jen na Evropu a fenomén čtení zkoumá i ve vzdálenějších kulturách, jako je například japonská, čínská nebo třeba ve starověkém Sumeru.

České pedagogy zaujme kapitola o tichém čtení, v níž se dozví, že číst si potichu nebylo vždy normou. V počátcích se s největší pravděpodobností četlo pouze nahlas. „I v knihovnách při studiu četli učenci nahlas.“ Tiché čtení bylo ve středověku zejména při četbě Bible zakázané. Číst potichu totiž znamenalo začít o textu přemýšlet. Pro církev tiché čtení představovalo nebezpečí nových – heretických – interpretací. „Dokud se tiché čtení nestalo v křesťanském světě normou, omezovaly se hereze na jednotlivce nebo malý počet odpadlých kongregací.“ Rozdílu mezi tichým a hlasitým čtením si tedy byla vědoma již starověká a středověká církev. Pro pedagogy jsou tyto informace zásadní, uvědomíme-li si, že většina pedagogů požaduje po žácích převážně čtení nahlas. Přitom dnešní výzkumy prokazují, že čtení nahlas nepodporuje porozumění textu.

To, že je důležité zaměřit se spíše na význam textu než na formu jednotlivých slov, si učenci uvědomovali odedávna. Jeden dnes již neznámý učenec napsal ve 13. století na okraj klášterní kroniky: „Měl by sis vytvořit zvyk zabývat se při čtení více významem než slovy, soustředit se spíše na plody než na listí.“

Význam čtení netkví jen v získání jednotlivých faktů, ale „člověk čte, aby se mohl ptát“ a pochybovat. Vidíme tedy, že současná tendence klást si různé všetečné otázky nad textem není vynálezem kritického myšlení, ale v podstatě jen návratem k tomu, co tu již bylo v dávných dobách. Na základě židovské kabaly autor zpochybňuje názor, že přečíst text znamená okamžitě se ho zmocnit. Při každém čtení naopak získáváme nový náhled, čteme jinak, nové čtení známého textu otevírá nové možnosti. Proto také v Talmudu není nikdy první stránka. Číslování začíná až od čísla 2, a to proto, že „ať se člověk naučil sebevíc, má mít před očima, že se nedostal ani na první stránku“.

Dozvíme se také, jak byly členěny knihovny ve starověku i středověku, jak vládcové často s knihami i cestovali a své knihy si vozili na velbloudech. Autor rozebírá často opomíjená témata, jako například vztah otroků a žen ke čtení. Dobře popisuje veřejná čtení, která ve starověkém Římě mnohdy trvala i několik dní. A věděli jste, že se ve starém Římě četlo u jídla proto, aby strávníkům lépe chutnalo? Fascinující je i kapitola o brýlích, které byly již od počátku symbolem nepraktického intelektuála. Kromě toho si autor všimá například i fenoménu čtení v posteli.

Kardinální myšlenka, že „kdo umí číst, ovládá“ a že „diktátoři po celá století věděli, že negramotný dav se snáze ovládá“, ukazuje dnešním učitelům, že je nutné učit žáky nejen technicky číst, ale hlavně přečtenému textu správně porozumět!

Zdroj:

• Manguel, Alberto: Dějiny čtení, Host 2007

Další díly seriálu:

• Knihy ke čtenářské gramotnosti – 2. díl – Rudolf Šup: Učíme se číst s porozuměním: http://www.ctenarska-gramotnost.cz/ctenarska-gramotnost/cg-zdroje-k-tematu/knihy-cg-2
• Knihy ke čtenářské gramotnosti – 4. díl – Irena Věříšová, Květuše Krüger, Eva Bělinová a kol.: Kudy vede cesta ke čtenáři?: http://www.ctenarska-gramotnost.cz/ctenarska-gramotnost/cg-zdroje-k-tematu/knihy-cg-4

Hodnocení článku

(zatím nehodnoceno)

 Ukládám ...