Jak se pozná kvalitní školní časopis – 2. díl – Zamyšlení nad rozhovory ze školních časopisů

Dalibor Dudek, 21. 4. (2011), Mediální výchova - Školní časopisy , 7 662 zobrazení

Myslím si, že rozhovor jako novinářský žánr patří do školních časopisů  podobně přirozeně, jako jsou přirozené zvídavé otázky malých dětí. Ostatně rodiče přecházejí od okamžité odpovědi na kdejaký všetečný dotaz svých ratolestí rovněž spíše k následným rozhovorům. Nenechají se však udolat, neboť dobře vědí, že jejich časté „nevím“ by otázky uspalo, podobně jako Růženku šípkový trn.

Nesnadné otázky i odpovědi

Základní funkcí otázek je získat co možná nejpřesnější a nejpodrobnější odpověď. Když si chystáme otázku, zeptejme se sami sebe, zda má smysl zabývat se odpovědí. Je chyba, pokud nevěnujeme přípravě otázek dostatečnou pozornost. Svůj význam může samozřejmě hrát samotné pochopení otázky, a tedy potřeba ji položit srozumitelně a jednoznačně.

Rozhovor mohou znesnadnit zbytečné otázky. Mezi ně patří ty, které možná lze chápat u tzv. společenské konverzace, tedy například poukazy na kvalitu počasí. Rovněž otázky choulostivé, nebo takové, jejichž odpověď je snadno zjistitelná i jinak (…a tvojí třídní je paní učitelka Nováková?). Příliš složité otázky, jako ty pátrající po existenci „vyšší moci“, také do běžného rozhovoru nepatří. Podobné otázky dávají tušit určitou bezradnost nebo nepřipravenost redaktora.

Je dobré mít na zřeteli, že slova, která tázaný zvolí pro svoji odpověď, mohou být do vět poskládána s určitým taktickým záměrem. Zajímavá je při rozhovoru tudíž nejen sama odpověď na otázku, ale také to, jak se dotazovaný při položení otázky tváří. Někdy nám výraz obličeje může napovědět, nakolik je ochoten být upřímný, nekličkovat. A chceme-li se dostat k podstatě problému, naznačí nám tak bezděky cestu pro naše další dotazování.

Několik námětů

Co může úspěšnému vedení rozhovoru pomoci? Například mít předem jasný cíl (proč se chci ptát, k čemu směřuji); promyšlenu první a poslední otázku; pokládat více otázek otevřených (Co si myslíš o…?, Jaký k tomu máš důvod?…); nebát se zeptat znovu na totéž, když jsme se nedočkali odpovědi; po položení otázky dát dostatek prostoru k promyšlení odpovědi; vyhýbat se frázím. Pro delší rozhovor je dobré mít připraveny otázky v tematických celcích. Dobré je také uvědomit si, že první otázka rozhovoru bývá zaměřena spíše než na získání informace, na „získání“ sympatií tázaného. Podobně důležité je následné ocenění odvahy dotazovaného, že svojí odpovědí „nese kůži na trh“.

Některé z položených otázek se nestanou následně přímou součástí rozhovoru, ale pomohou utvořit medailonek o zpovídaném (část rozhovorů v žákovských časopisech nabízí právě jen otázky a odpovědi, které z rozhovoru činí spíše specifický medailonek daného člověka). Mám na mysli především otázky: Kdo?, Co?, Kde?. Stává se tak zejména u pravidelných rubrik „Rozhovor s…“, které nejčastěji představují jednotlivé vyučující v dané škole.

Redaktor by měl vést zpovídaného postupně k otázkám náročnějším, než jsou ty na vybavení si určité situace. Například prostá výzva „Vysvětli, prosím…“ už vede při odpovědi čtenáře k určitému porozumění. Podobně může zapůsobit otázka „A můžeš to doložit nějakými příklady?“. Otázka „Jak to chceš dokázat?“ vede dotazovaného k podrobnému rozebrání problému a čtenář si tak může lépe udělat vlastní závěr (souhlasím – nesouhlasím). Hodnotit ponecháme zpovídaného třeba otázkou: „Co si myslíš o…?“. Nejnáročnější otázky předpokládají vlastní invenci dotazovaného, příkladem může být otázka: „Jak to změnit?“. Připravujeme-li tudíž žáky na tvorbu rozhovorů v tomto duchu, učíme je, aby sami sobě i druhým kladli podobně náročné otázky a hledali na ně odpovědi.

Redaktor může využívat rovněž řadu alternativ k přímým otázkám. Někdy se může zeptat sám sebe: „Co tedy potřebuji udělat?“; nebo sehrát roli „ďáblova advokáta“: „A třeba je to právě tak, jak říkáš…“; povzbuzovat ke větší odvaze v odpovědi: „Chceš tím tedy říci…?“.

Některé výrazy, volené v otázce i odpovědi, nabízí široký prostor pro interpretaci kvůli své nejednoznačnosti. Typickým příkladem může být termín „často“. Nešťastně formulovaná otázka snadno navodí nepříjemný pocit, až pocit ohrožení. Podobně rušivě může působit i redaktorova intonace hlasu, jeho přílišná gestikulace nebo přítomnost další (neznámé) osoby.

Co naopak doporučit zpovídanému? Posloužit může třeba prosté uvědomění si, že novináři upřednostní lapidární odpovědi a může být tedy užitečné si taková vyjádření k určitým tématům připravit předem. Co doporučit dále? Neodpovídat příliš rychle, případně nabídnout svou citaci opakovaně; po jednotlivých větách zřetelně klesnout hlasem. A především – pohled z očí do očí ukáže jistotu a úsměv odzbrojí!

Zdroje:

• Fisher, Robert: Učíme děti myslet a učit se, Portál, Praha, 1997
• Kanitz, Anja: Umění úspěšné komunikace – Jak uspět v každém rozhovoru, Grada, Praha, 2005
• Radecki, Monika: Jak nejlépe říci ne, Grada, Praha, 2008

Další díl seriálu:

• Jak se pozná kvalitní školní časopis – 1. díl – Desatero zásad: http://www.ctenarska-gramotnost.cz/medialni-vychova/mv-casopisy/kvalitni-casopis-1

Hodnocení článku

1 smajlík2 smajlíci3 smajlíci4 smajlíci5 smajlíků (2 hlasů, průměr: 5,00 z 5)
Ukládám ... Ukládám ...
 
 

Související články

Zatím nejsou žádné komentáře

Můžete vložit úplně první komentář.

Napište komentář

Pro psaní komentářů se musíte Přihlásit případně Zaregistrovat, pokud ještě nemáte svůj účet.