Dyslektické žáky musíme učit číst

Václav Mertin, 1. 2. (2011), Čtenářská gramotnost - Tipy do výuky , 18 272 zobrazení

Diagnostikováním poruch jako dyslexie mnohdy práce s žákem končí nebo je dále omezena na doplňování učiva a výuku pravopisu. Školy bohužel u těchto žáků zanedbávají výuku porozumění textu, vysoké finanční náklady na diagnostiku a nápravy učení se míjejí účinkem. Čtenářská gramotnost těchto žáků se nerozvíjí, i když by mohla.

Tradiční úloha školy

Škole jsou ukládány nové a nové úkoly a příliš se nezkoumá, jak se daří naplňovat ty tradiční, mezi které jednoznačně patří rozvoj čtenářských dovedností u všech dětí. Tedy u těch, kterým to jde, ale zejména u těch, které mají se čtením problémy. Osobní poradenské zkušenosti, ale i výsledky výzkumů a šetření jasně ukazují, že škola nenaučí kvalitně číst značné procento žáků. Dvacet procent funkčně negramotných ve vyspělých státech Evropy je toho jasným dokladem. Důvod pro zvládnutí čtenářských dovedností je evidentní: bez kvalitní čtenářské gramotnosti nemůže dítě dobře pokračovat v dalším vzdělávání. Špatní čtenáři jsou diskriminováni v přístupu ke vzdělání – vzhledem k nízké úrovni čtení se nemohou vzdělávat právě prostřednictvím čtení. Vzhledem k tomu, že sekundární a terciární vzdělávání se realizuje do značné míry prostřednictvím čtení, jsou špatní čtenáři výrazně hendikepováni. Čtení ovšem slouží i k obohacení a kultivaci běžného života. Špatný čtenář je připraven o přístup k jedné velmi příjemné oblasti života.

Soustřeďme se na symptomy, ne na diagnostiku

Tak jako v kterékoli dovednosti, i ve čtení jsou děti, které s jeho osvojením mají výraznější problémy. Příčiny jsou rozmanité: spekuluje se o odlišnostech (dokonce o drobném poškození) ve struktuře a fungování centrální nervové soustavy, specifických poruchách čtení (dyslexie), vlivu méně podnětného rodinného prostředí, nekompetentním přístupu učitele, nedostatku času věnovanému čtení. Svým způsobem je však lhostejné, jaké jsou příčiny, podstatné je, že dítě špatně čte. Z hlediska českého školského systému je stále ještě třeba rozlišovat mezi dětmi se specifickou poruchou čtení (dyslexie) a ostatními špatnými čtenáři. Vývoj ve světě i připravované inovace tradičních klasifikačních systémů naznačují, že bude posílen důraz právě na symptomy (špatně čte), ze kterých může vycházet pomoc. Tradiční diagnostické kategorie (např. dyslexie) ustupují do pozadí jako nepříliš funkční.

Jak jsem uvedl, tradiční pozornost ve skupině špatných čtenářů je v českém školství věnována dětem s tzv. dyslexií, nicméně vzdělávací problémy mají úplně všechny děti, které špatně čtou. Všem musíme věnovat mimořádnou pozornost. Nebylo by ani pedagogické ani lidské neučit je číst.

Důležitá jsou opatření vedoucí k prevenci nečtenářství a k nápravě potíží ve čtení. Prvotní a rozhodující díl práce je na předškolním období a tedy na rodičích. Byla by velmi naivní představa, kdybychom si mysleli, že čtení znamená naučit se písmenka a spojovat je do slov. Rozhodující pro zvládnutí čtení jsou bohatá slovní zásoba dítěte, široké znalosti (bez nich dítě čtenému neporozumí), pochopení principu čtení a radost ze čtení. Pokud tyto oblasti nejsou u dítěte dostatečně rozvinuté, má škola velmi obtížnou pozici.

Žáci mají číst přímo ve škole

Učitelé mohou vymýšlet rozmanité metody na usnadnění a zkvalitnění čtení, leč pořád zůstává fakt, že dítě musí hodně číst. Čtení se totiž jinak než čtením naučit nedá. Při čtení rozvíjíme techniku čtení (dítě, které luští písmenka, nemá šanci číst pro potěšení ani pro vzdělání a jen obtížně porozumí obsahu) a současně podporujeme potřebu a zájem číst. Jde o spojité nádoby – bez potřeby a zájmu dítě nečte, a když nečte, tak se nemůže naučit číst, což opět posiluje skutečnost, že fakticky nečte. Zájem o čtení přichází z rodiny. Škola může zvyšovat počet hodin věnovaný čtení.

Smyslem čtení je porozumět významu čteného. K tomu je předně zapotřebí, aby dítě zvládlo techniku čtení – nejde o to číst krásně, ale automaticky, bez luštění jednotlivých písmenek a jejich spojení (velmi orientačně vyjadřuje zvládnutou techniku čtení rychlost kolem 60 slov za minutu ve vývojově přiměřeném textu). K tomu, aby dítě dospělo k této úrovni, potřebuje stovky hodin, dyslektik tisíce. Současně musí škola trénovat i porozumění přečtenému (vzhledem k omezenému rozsahu příspěvku nezmiňuji výcvik kritického čtení). Jde o specifickou dovednost, nicméně základ porozumění tvoří dobré znalosti. Zkušenosti z USA jasně signalizují, že mnohé děti nerozumí textu přesto, že jsou důkladně a systematicky trénovány v rozvoji porozumění. Důvod je jednoduchý – tyto děti nemají potřebné znalosti.

Ukažme žákům, že číst je zábavné

Škola (rodinu už nezmiňuji, ta se totiž jeví jako klíčová ve všech ohledech) se rovněž podílí na posilování radosti ze čtení. Mnohdy se v praxi setkávám s tím, že učitelé dělají vše pro to, byť v dobré pedagogické víře, aby čtení dětem otrávili. Ve výzkumech se ukazuje, že zájem o čtení oslabuje, když si děti nemohou knížku samy vybrat, když je nutíme, aby přečtené literárně kriticky posuzovaly, když jim neumožníme osobní dobu při čtení (špatný čtenář knížku za tři týdny nepřečte, potřeboval by více času), když jim při čtení nepomáháme atd. Vedle školy hrají významnou roli i knihovny (každé dítě by podle mého názoru mělo chodit do knihovny), média (reklama na knížky by měla být podporována státem). Protože kniha je významný zdroj vzdělanosti a vzdělanost je i společenská hodnota (nejen individuální), měl by dětské knížky podpořit v masovější míře i stát.

Medailonek autora:
Václav Mertin je dětský psycholog a učí na FFUK na katedře psychologie. Zabývá se problematikou specifických poruch učení a psychologií žáků prvního stupně ZŠ.

Hodnocení článku

1 smajlík2 smajlíci3 smajlíci4 smajlíci5 smajlíků (19 hlasů, průměr: 3,63 z 5)
Ukládám ... Ukládám ...
 
 

Související články

Zatím nejsou žádné komentáře

Můžete vložit úplně první komentář.

Napište komentář

Pro psaní komentářů se musíte Přihlásit případně Zaregistrovat, pokud ještě nemáte svůj účet.